1km tehdy a teď.....

Poslední dny před prvním maratonem jsou dosti náročné. Jeden ze dvou intervalových tréninků tento týden ve mně vyvolal mírně sentimentální myšlénky....

Zadání (tréninku) znělo jasně: 5min ABC + 6 x (1km ANP + 200m RB). Pršelo jako z konve, ale o to lepší byl vzduch. Odběhal jsem si své úseky v časech kolem 4:30, osprchoval se a šel na jakousi společenskou akci, kde jsem se tvářil pozitivně až do 11ti večer. Druhý den v pohodě ráno do práce a večer zase běhat 60min OV. Nic nebolelo. V klidu. Banální, že? Časy taky takové průměrné pro lidi, co sportují.....

Pořád mám ale v živé paměti hodiny tělocviku na gymnasiu, kde se v polovině osmdesátých let minulého století pokoušel mladý a ambiciozní tělocvikář nutit hochy k tomu, aby podávali slušné sportovní výkony. To utrpení, když bylo hezké počasí a my museli jít ven na ovál a běhat 1km na čas! Jak jsem to nenáviděl! Píchání v boku, dech nosorožce po infarktu, čas dost přes pět minut, totální vyčerpání už po jediném utrápeném kilometru a ostuda před holkama.... V tělocvičně jsme obvykle dali volejbal, kde jsem snadno benefitoval ze své výšky, ale atletika venku byla HNUS!!! Chlapec s brýlemi si rád celé odpoledne četl, cpal se u toho vlašským salátem nebo sladkostmi a časy na okruhu mu fakt mohly být ukradené. No, a fyzická zdatnost tomu odpovídala....

Ještě teď onoho tělocvikáře občas potkám, když jedu do práce - vypadá pořád stejně a běží v čele houfu pubertálních intelektuálů z mého rodného gymnázia. Je to frajer. Mě sice tehdy nepřesvědčil a ke sportu mě dovedla až prima krize středního věku, ale jeho konzistence a nadšení pro věc jsou fakt obdivuhodné..... A já sám si říkám, že si nemám nač stěžovat: za studií jsem si odčetl, co jsem potřeboval a dalo mi to víc do života než pobíhání na dráze v honbě za pomíjivými metami skvělých časů. A sport si teď doháním ve vyšším věku - mozek je vymývaný spoustou každodenních přízemních starostí, věk mu taky na pružnosti nepřidává, takže je skoro nemožné soustředit se po pracovním dnu na pěknou knihu, ale neopotřebované tělo ještě dosti dobře funguje. Sice se honím za skvělými časy jako bych se byl býval honil zamlada, což je nutná daň za přítomnost testosteronu v organismu, ale zas tak devastující to není - hladina testosteronu nezadržitelně klesá tak jako tak....

A doufám, že mnoho metrů od školních časů nepřečtených knih si dočtu, až nebudu muset (nebo moci) pracovat a mírná senilita mi dovolí vrátit se do dětství bez toho, že by mi to někdo chtěl brát.... Egypťan Sinuhet sice praví, že kdo za život přečte 300 knih, začne tušit a kdo přečte víc jak 1000 knih, tak bude navždy smutný, ale já věřím, že kvalitně vydefinovaný světonázor z dob mladosti spolu s chemickou regulací psychiky skrze vyplavování endorfinů jeho názor nepotvrdí.....

Teď ještě přežít ten maraton.....