Nějak jsem nestihla napsat, že ten Montafon Arlberg maraton byl celkem v pohodě. K nelibosti přítomných paragliderů se zatáhlo, ale ne zas tak moc, no žádné drama. 5:28 nebyl tak zlý výsledek.
Tak co dál? Beskydská sedmička! Dlouho byla moje účast nejistá, Medvěd si v sebezáchovném pudu utrhl vaz, takže původní myšlenka natrénovat na trek v Nepálu vzala za své. Na Silvě Nortice jsem se dala do řeči s Blankou, ta říkala, že jde, a že má kamaráda Artura, který by to taky šel, ale nemá s kým. Tak jsem chvíli váhala, chvíli váhal on a pak jsme se rozhodli, že do toho jdeme. pár dnů před startem si Artur poranil patu, ta se nehojila, takže to zase bylo dost nejisté. Už jsem si říkala, že se mne ti chlapi asi podvědomě bojí a že z celé akce nebude nic, ale Artur se rozhodl, že kašle na dobré rady lékařů a jde do toho. Tak nevím, mám se radovat, nebo zoufat?
V pátek ve 12 jsem to zapíchla v práci a vyrážíme s Medvědem směr Frenštát. Medvěd si našel závody v paraglidingu v Čeladné, tak mne aspoň odveze, když už psychosomatizuje s kotníkem. Při registraci se poprvé vidíme s Arturem, první dojem dobrý, asi s ním bude sranda, zjevně má natrénováno. No, snad ho nezklamu. Přeci jen jsem o 5 let starší a v životě jsem to zas tak moc nenasportovala. Až teď, na stará kolena.
Z Frenštátu do Třince na start jedeme speciálním vlakem, to je moc dobrý nápad, loni byly problémy s odvozem lidí z Třince do Frenštátu, tak letos obrátili trasu. Jé, to je lidí! To by člověk neřekl, kolik se najde v našem státě masochistů.
Třinec is so romantic! Z nádraží vycházíme kolem dýmajících železáren, pokračujeme kolem paneláků na takovou socialistickou náves. Tam už se houfujeme, projevy, emotivní muzika, děvče zpívající hymnu, žehnající farář, ohňostroj, no paráda. Nějak mne to vždy dostane, to je ten stařecký deficit serotoninu na synapsích.
Ve 22:36 vyrážíme. Nekonečný had lidí se šine Třincem, za chvili vycházíme z města a začínáme stoupat. Nejdřív pozvolna, za chvíli začiná had světýlek šplhat po černé sjezdovce na Javorový. Moc rychle to nepostupuje, Artur začíná předbíhat, no nazdar, to jsem zvědavá, jak dlouho to vydržím. Ale ono to docela jde, lidi kolem mne funí podstatně víc, než já. No, úplně jsem se letos neflákala, tak snad to přinese své ovoce. V duchu blahořečím neteří Jáně, že mne přesvědčila, ať si vezmu hůlky.
Já ty různé Ropice a Ráztoky nebudu popisovat, bylo to prostě pořád nahoru, když už si člověk myslel, že už to dál stoupat nemá kam, tak to bylo ještě kousek nahoru, a pak ještě jeden kousek, a po hodině stoupání tam už člověk konečně byl s nadějí, že si po cestě dolů trochu odpočine. Ale ono to dolů bylo ještě horší, Beskydy jsou tvořené volně loženými, podjíždějícími kameny a prachem, ještěže nepršelo. To by byl masakr.
Náš postup vypadal asi tak, že Artur chvíli běžel, chvíli šel několik metrů přede mnou, co chvíli se otáčel a volal, jestli už jdu .Já odpovídala, jasně, už se řítím! Všichni mne hrozně litovali, jak mne ten parťák strašně honí, ale já jsem pořád kupodivu stíhala a tak mne to spíš povzbuzovalo k nečekaným výkonům. Artur kromě toho zvládal i konverzovat s kolemjdoucími, zpívat, cvrlikat, prskat jako kocour, no, za chvíli jsme byli poměrně populární dvojice. A co bylo podstatné, všechny části mého těla se chovaly vzorně, kolena v pohodě, páteř dobrá, zázrak.
Jak to shrnout? Bylo to příšerné, nekonečné, únavné, nesmyslné, ke konci už vítězil duch nad hmotou. Bylo to krásné, nepopsatelné pro toho, kdo tam nebyl. Ráda vzpomínám na krásné beskydské lesy, na všechni ty lidi, co jsem potkala na trati, na Artura, který vléval elán a nadšení všem kolem něj. Vzpomínám na ten báječný okamžik, kdy jsme už konečně po více než 22 hodinách dorazili do cíle a opravdu už nikam nemuseli. Uf..
