Ta-Jedna, Ta-Dva, Ta-Tri(y) Květen 2011

Letos jsem musel najít silnou výmluvu, proč se neúčastnit pravidelného maratonu v Praze po nepříliš oslnivých tréninkových výsledcích. A rázem tu byl důvod - jedem do Tater. Po oslovení dalšího ze zakládajících členů Gerontclubu, se mi dostalo ujištění, že on přece maraton poběží. Takže jsem se vydal sám jenom s aspiranty na členy.

Stylově jsme vyrazili vlakem v 22.15 z Pražského hlavního nádraží a ráno po krátké noci jsme byli v Popradu (já spal až téměř pod střechou vagónu bez možnosti se na posteli posadit, takže to bylo trochu jako v ponorce). Pak ještě jedna krátká epizoda na kolejích - električka do Štrbského plesa a odtud jsme brzo ráno (bylo asi 8.00 a Slovenský Aspen teprve vstával) vyrazili směr Popradské pleso, Ostrva, Batizovské pleso, Sliezsky dom, Hrebienok a konec na Zamkovského chatě (asi 1,400 m.n.m).

Po prvních pár krocích z parkoviště, když panovala relaxovaná nálada se nám najednou postavil do cesty medvěd (vlastně tři - medvědice a dvě medvíďata). Najednou to vypadalo, že náš výlet bude muset být výrazně zkrácen. Čelo výpravy pozorně sledovalo medvěda zatímco zbytek diskutoval, jestli nebude lepší ustoupit do lépe bránitelných pozic. Nakonec ale medvědice naši skupinu vyhodnotila jako neškodnou a pomalu se i se svými potomky vydala dále do lesa.

Potom jsme ještě dlouho za každým prasknutím viděli medvěda, ale naštěstí se tohle setkání už neopakovalo.

Po krátké snídani na Popradském plese jsme úspěšně zdolali Ostrvu, na které téměř nebyl sníh a po plánované trase se úspěšně dostali až do cíle cesty.

Druhý den ráno byl plán Skalnaté pleso, Svištovka, Meďodoly a zpět. Začalo to výstupem na Skalnaté pleso a dál podél Kežmarského štítu. Jakmile jsme došli do kotle pod Kežmarským štítem tak se zatáhlo a zvedl takový vítr, že se nedalo nejen pokračovat dál ale ani rovně postavit.

Rozhodli jsme se vrátit a aby nám to nebylo líto, došli jsme si na Terryho chatu a poprvé použili mačky při sestupu. Taky jsme zblízka potkali kamzíka, který si byl velmi silně vědom své nadřazenosti v terénu.

 Dohodli jsme se, že na Svišťovku půjdeme další den, protože to si nenecháme ujít. Část výpravy se rozhodla, že tentokrát výstup vynechá a zůstalo jen horolezecké jádro. Cesta jižním svahem, kde se už místy objevoval hlubší sníh byla sice náročná, ale nakonec nic zvláštního. Když jsme vystoupili až do sedla, tak teprve začala zábava. Nasadili jsme mačky a šlo se.

Celý sestup byl skutečně napínavým podnikem navíc s konstantním pohledem na chatu Pri Zelenom Plese, kam jsme mířili a věděli, že tam už je teplo a bez sněhu.

Nakonec jsme do zvládli, vrátili se do Popradu a vlakem úspěšně do Prahy. Příště doufám ve větším počtu.