Potřetí? Už nééé!

Pokaždé, když se moje ego zatetelilo radostí, že jsem holka zdatná a že mám docela slušně natrénováno a že jsem vlastně ještě docela zachovalá a šikovná a tak vůbec, stal se nějaký malér.

Poprvé, před prvním půlmaratonem, na který mne poťouchle přihlásil lark, mi na vrcholu přípravy vypochodovala plotýnka. Takže svůj první půlmaraton jsem sledovala jen jako divačka, nevím, zda mi víc tekly slzy bolestí, nebo smutkem, že nejsem při tom.

Podruhé jsem si připadala dooost dobrá po koloběhu Říp - Praha. Umístění slušné, všechno v pohodě, plánovala jsem, jak budu ještě víc trénovat, abych v jarní sérii závodů zlepšila své výkony. Murakami psal, že se výkony před padesátkou zákonitě začnou zhoršovat, tak at' to ještě stihnu! Pár dnů po závodě mne začalo tak nějak divně bolet břicho, člověk by řekl, zaražené větry. No, to je pochopitelně nejlepší rozběhat. Běhala jsem, běhala, takový hezký výběh na Štědrý večer, pak ještě na Hod Boží, ale ty zaražené větry ne a ne se uvolnit. Na Silvestra jsme byli na běžkách, a tam mi přestalo chutnat pivo. Pochopila jsem, že je zle. Pak už se přidala i teplotka a já, na stará kolena, byla nucena navštívit lékaře. Dlouho zkoumali, co mi vlastně je, nakonec se rozhodli, že to asi bude slepé střevo. Když mi rozřízli břichu, už tam našli jen bytelný abces, slepé střevo, aby jim ušetřilo práci, uhnilo samo. A je po běhání!

Když mi tahali stehy, opatrně jsem se zeptala pana doktora, co tedy můžu. Pan doktor byl nekompromisní, nejmíň pět měsíců ať na všechny pohybové aktivity zapomenu. Pak jsem vyslovila to kouzelné slovo Pražský půlmaraton. Pan doktor se usmál, povzdechl si, ten bych letos taky rád běžel, no, ono je to vlastně už 4 měsíce od operace, tak ten byste snad mohla...

Fajn, svolení mám, oni sice na medicínu chodí lidé, co nejsou příliš silní v matematice, ale to nevadí.

A tak se stalo, že jsem 3 měsíce po operaci, bez jakéhokoli tréninku, omotána tejpy a břišním pásem, vyrážela spolu s celým tím skvělým davem za zvuků Smetanovy Vltavy do akce. S dceruškou mojí, byla to její premiéra, tak jsem tam přece nemohla chybět. Počasí bylo vražedné, lidé padali jak mouchy, zdravotníci křísili jak diví, tělo mne bolelo jako nikdy, ale běžela jsem! A doběhla jsem. Co víc si přát?