Měli jsme v plánu dojet do Volovce, s batohy přejít poloniny Boržava, Krásná a Svidovec a vrátit se z města Rachiv domů.
Ve městě Volovec jsme za nesmírně levný peníz doplnili proteiny, polysacharidy i pro sportovce našeho formátu tak důležité ionty. Místní značka Oboloň se dá bez obav konzumovat, kvalita iontových nápojů na východě stoupá. S plnými batohy jsme vyrazili do hor, čekalo nás převýšení asi 800 m. Stoupání bylo poměrně prudké, cesta se postupně stala spíše necestou, ale my statečně šphali, pyšní, jak naše trénované plíce a svaly dobře pracují. Naše pýcha ale neměla dlouhého trvání. Záhy jsme zjistili, že naše představy o poloninách jako o liduprázdné oblasti, kam se vydává jen pár českých turistů, je naprosto mylná. Polonina je místo velmi zalidněné, neboť je zdrojem obživy pro asi všechny ty, kteří ještě neodešli za výdělkem do Čech.
Od rozbřesku všude zaznívá veselé povykování sběračů borůvek. Celé rodiny se vydávají každý den na poloniny, ti movitější neuvěřitelnými gruzoviky GAZ, ZIL či UAZ, ti chudší pěšky. To, co my jsme včera ušli plni pýchy na svou kondici, to oni chodí každý den, ráno nahoru, večer dolů, v gumácích, či plátěnkách, borůvky v batohu na zádech.
Pastevci ovcí a krav. Další sezonní obyvatelé polonin. Pro nás už téměř zapomenutý zvuk, cinkot zvonců, se ozývá odevšud. Poblíž jedné takové rodiny pastevců jsme tábořili. Máma a asi pět dětí, odhadem mezi 7 a 20 lety. Starší chlapci, praví kovbojové, vyhánějí krásné, zdravé a dobře živené krávy na poloniny, večer je zahánějí do prozatímních přístřešků. Mladší děti a matka přes den uklízejí stáje, večer všichni dojí. Dokáží si naše zhýčkané děti vůbec představit takovou náplň prázdnin?
Výprava botaniků Lvovské univerzity. Potkáváme je, skoro zázrakem, ve chvíli, kdy bloudíme v mracích. Ukazují nám správnou cestu, nakonec u nich táboříme na tábořišti u horského plesa. Celá ta výprava 6 lidí provádí botanický průzkum oblasti, pěšky, bez jakéhokoli komfortu. V tradičních plátěnkách vyrážejí každý den do terénu, hory znají dokonale. Druhý den Galja odjíždí, k nejbližšímu autobusu to má asi 5 hodin cesty. Jde, jak jinak, pěšky. Kolegové ji vyprovázejí, ještě týž den se vrací zpět.
Na prudkých, hrbolatých stráních s obdivem pozorujeme sekáče trávy. Mladí chlapci, vysvlečení do půli těla, opálení, svalnatí, strejdové, maminy v zástěrách a v šátcích.
Napadá mne, jak absurdní by asi všem těm lidem připadalo mé běhání. Zbytečné mrhání energií a financemi, vždyť jen boty stojí asi víc, než si vydělají oni za celé léto. Oni získávají svoji fyzickou zdatnost (určitě lepší, než mám já) při smysluplné každodenní činnosti, při cestách odněkud někam, při tvrdé fyzické práci. Já vybíhám na své cesty odnikud nikam, abych mohla řádně pojíst z přeplněného stolu a přitom se neutopila ve vlastním sádle. Abych aspoň občas pocítila blahodárnou únavu, kterou dává intenzivní fyzická námaha, tak odlišnou od únavy, kterou přináší běžný pracovní den. Abych se obrnila proti všudypřítomné naštvanosti, agresivitě a nekonečnému skuhrání davu. Abych se nastala otrokem zhýčkaného, atrofujícího těla, které už k fyzické námaze v této blahobytné společnosti téměř nic nenutí.
Když se vracíme do naší čisté, spořádané, standardizované a normalizované Evropy, cítím úlevu, ale zároveň smutek.
7 komentářů:
Ten kraj jsem si zamiloval jako kluk při četbě knihy Lovy v Karpatech od profesora Komárka. Tak jste ho poznali o osmdesát let později alespoń vy.
krásné a nostalgické.Zastavil se tam čas.Těším se na fotky.
no jo no... Co nadelame...zijeme tam, kde jsme se narodili.. Diky za krasne okynko do kraje, kde endorfiny vyrabeji praci.. Popsala jsi to tak krasne, ze jsem jim snad na okamzik zacala zavidet.. Pak mi doslo, ze ja bych tam umrela hlady.. A tak jsem dnes po praci,nemaje kravu k podojeni, musela vybehnout podel reky a vyrobit endorfiny zbesilym uprkem od mostu k privozu. Rozmanity maly velky svet :-)
Tento krasny kout prirody jsem obdivoval ze slovenske casti. Stale se chystam na podobny vylet co jste sli:-) Nemate nekde ke shlednuti fotky, ktere by me nabudily a inspirovaly? Sli jste po byvale hranici, kde jsou jeste nekde dochovany stare patniky?
Fotky máme hezky v albu, stále fotím na klasický film. V případě zájmu je samozřejmě mohu ukázat.
Šli jsme z Volovce do Rachova, tudy hranice nevedla. Chystáme se projít ještě ukrajinsko - rumunskou hranici, tam je ale potřeba "bumážka", o kterou je třeba žádat s velkým předstihem.
Určitě bych se rád podíval na zajímavé fotky, ale asi bude složité se sejít. Ještě se chci zeptat k té bumážce, to je něco speciálního kvůli hranicím? Standardně Ukrajina již víza po nás nechce.
Ta bumážka se týká hraničních hor mezi Ukrajinou a Rumunskem. Když jsme se na to vyptávali lidí, kteří tam už byli, říkali, že je opravdu nutná, že pohraničníci jsou často velmi nepříjemní. O tom , jak ji získat, píše O. Brandos ve svém průvodci.
Okomentovat