Krajinou předků aneb Richard je loser!

Pátek večer. Únava. Taková příjemná, úlevná únava, jakou umí udělat jen vědomí toho, že 5x12 hodin boje se stohlavou saní bude vystřídáno 2x24mi hodinami bez mého zamilovaného koníčka.... Už teď se vidím na sobotní lenivé kávě ve Starbucks; těším se na pospávání nad novinami či u pohádky....

Najedou zvoní mobil a Tip se slušně ptá, " jak že to zítra uděláme...?" Bublina snů splaskává. Máme ten pitomý koloběh z Řípu do Prahy.... Má zoufalá snaha vytěsnit si tento fakt z mysli zklamala......Který debil mě do toho šílenství uvrtal?! Okamžitě se mi vrací neurotický kašel. Co neurotický kašel - to je opravdový kašel! A mám teplotku! Jsem nemocný a Tip mě nutí, abych ráno v pět vstal, dojel na Říp a tam se snažil obstát v brutální konkurenci desítek profesionálních hopsálků a sportovních fanatiků! Nejsem nemladší, netrénoval jsem a vůbec - až budou všichni ti namachrovaní sportovci dělat desetinu moji práce, ať přijdou a budeme soutěžit! Tip to přes telefon šeredně odnese.... To je ale asi tak vše, co se s tím dá dělat. Teplotka je moje poslední naděje, ale přesto v devět večer, celý napruzený, dofukuji kola svého bicyklu.K velké radosti ještě zjišťuju, že odmontovat SPDéčka je nad mé schopnosti. Takže pojedu nejen jako opice na brusu s koleny u brady, neb se na kolo musíme vejít oba, čemuž se musí přizpůsobit výška sedla, ale ještě budeme šlapat ne do pedálů ale do pahýlů.... Vztekle sbalím do batohu spoustu gelů, spolknu aspirin a jdu spát. Sice tajně doufám, že třeba teplotka bude i ráno, protože mi fakt není vůbec dobře, ale sobota v pět ráno ukazuje nechutně pěkných 36.6, takže mi mizí poslední a jediné alibi případné neúčasti.....

A tak před šestou, nadopován těstovinami, jako chovný kapr vyrážím do lezavého, studeného, truchlivého rána. Na Dejvické už čeká úplně vypnutá Tip (odnese to podruhé) a plno profesionálních hopsálků a sportovních fanatiků. Docela sympatická skupina šílenců..... Špinavý a zasmrádle vyhřátý autobus s námi dýchavičně dodrncá na parkoviště pod Řípem, odkud musíme už po svých. Zrovna vychází slunce. Krásné ráno. Daleké výhledy do krásné české krajiny s chemičkami a elektrárnami. Moji předkové se tu lopotili na skromných políčkách a já tu budu koloběžet.... Dobře mi tak. Už není čas na exhibice, je třeba přežít. Start v 9 hodin. Dav běžců sbíhá horu přímo, peloton cyklistů klouže okolo, aby se oba proudy spojily na úpatí. Čekám dole, až Tip doběhne a hned ji dávám kolo a vybíhám, neb je mi po sjezdu zima. Hned od začátku nasazujeme taktiku častého střídání. Dokonale se osvědčuje. Jen postupně s přicházející únavou intervaly střídání krátíme ze zhruba 4-5km na mnohem kratší, sotva kilometrové.... Po pár úvodních kilometrech nám z dohledu mizí chrti, ale tušíme, že nejsme zdaleka poslední, takže soutěživá psychika se tímto docela uklidňuje. Navíc se fakt koloběží velice dobře. Různě se dobíháme a předbíháme s nám podobnými, občas s nimi pohovoříme, cesta příjemně ubíhá. Na kole se dá občas odpočinout, občas se s ním musíme dřít blátivou oranicí nebo kopcem. První menší krize přichází až v poslední třetině, ale pořád se nám daří držet tempo, protože se střídáme velice často. Předávky jsou bleskurychlé a na kole se dá v klidu napít a dát si hnusný gel. Štěstí, že je zima: naše 3 litry pití byly jentaktak.... Poslední hodina je už docela krize. Na jednu stranu je trasa už známá - stánek s kofolou, kam jsme často běhali v létě tréninky - ukazuje, že už zbývá sotva 10km, ale tělo už neposlouchá. Tip rivalizuje s dvojicí, která s námi koloběží už tak půl hodiny a pomalu si získáváme náskok. Mají krizi. Křeče. Pomalu se jim vzdalujeme. Pak máme krizi my a předběhnou nás oni. Tip se při předávce začne bez důvodu strašně smát a na mě postupně leze opera, sprosté klení a zpěv koled. Šlehnu si kofeinovou dózu, Tip neméně hnusný "Turbosnack" a běžíme dál. Poslední dva kilometry jsou značně pitoreskní. Tip se všemu směje jako pitomá, já hulákám v kofeinovém opojení na goriláka Richarda v přilehlé ZOO silácké kecy. Je to fakt loser: poflakuje se ve výběhu, machruje na svoje samice ale Říp by nedal, jouda! Protijdoucí odpolední vycházkáři opatrně ustupují zablácené, hlučné dvojici, ale nejeví známky přílišného údivu. Přeci jen takových asi viděli před námi už několik.....

Konečně cedule "Cíl". U ní vtipně napsáno, že cíl je 1km. Dlouhý kilometr. Konečně opravdový cíl. 4:41. Je to za námi. Red bull, chleba s marmeládou, cola, párek, pivo, úžasná káva... Celý večer propiju. Minerálková party v posteli s DVD. Moc hezké to bylo. Už se těším na předsilvestrovskou Kleť......

A pár sqvělých photos na závjer: