http://behy.cz/2008102301-drazdansky-maraton-a-ta-nase-povaha-ceska.html
V posledních několika měsících se téměř každodenní dvanáctihodinové a dosti emotivně náročné směny ve fabrice tvrdě střetly se snahou posunout běžeckou výkonnost na vyšší úroveň skrze neméně náročné řízené tréninky..... Výsledkem byla naprostá nechuť k běhu, neboť představa, že ze sebe po mnoho hodinách v práci ještě večer budu ždímat další psychické síly odběhat trénink byla naprosto odpudivá. Denním ideálem se stala vzácná chvilka klidu v autě na cestě z práce (nejlépe s doutníkem) a poctivé večerní zajídání stresu výživnými večeřemi. Běžecké tréninky se tudíž daly spočítat na prstech jedné ruky. Pár pomalých objemovek, jeden upachtěný 10km závod a to je tak skoro vše....Přípravu na vlastní Drážďany jsem redukoval na tři věci: jeden dlouhý pomalý běh týden před, jeden krátký pomalý běh den před a hlavně pečlivý výběr hudby do mp3 - také den před..... Od totálního zchátrání schránky mě sice zachraňovala slušná docházka na tréninky plavecké, ale zkuste vypnout běh, zapnout plavání a pak zkusit jít delší běh - uvolněné vazy v koleni překvapené dvěma tréninky protestovaly fakt hodně nahlas, takže do Drážďan jsem odjížděl s tím, že snad ani nedoběhnu. Nijak jsem se tím ale nemučil. Tip přímo na místě závodu zkušeně vyplenila obvazy v autolékarničce a vyrobila mi na koleno dobře viditelné alibi pro případ že to nepůjde, ale na závod samotný jsem se těšil bez ohledu na stav kolínek (paradoxně přestala bolet už během závodu a už se pak neozvala) a vůbec se netrápil tím, jak to dopadne. Drážďany mají opravdu ohromně pohodovou atmosféru, která nabudí a uklidní zároveň. Bez ambicí a iluzí o výkonu, schován v řece běžců, kteří si to užívali stejně jako já, zaběhl jsem historicky nejhorší čas, kdy jsem svým půlmaratonem jen o fous přeběhl vítězného maratonce. Ale byl to nejhezčí závod mé krátké utíkací kariéry! Mám tudíž za to, že v nejbližší době pro mě asi nebudou chrtí dostihy rivalizujících chlapíků, kteří vyrážejí honit své osobní rekordy a smysl života na všechny možné závody a kteří se oceňují především svými časy. Prostě na to nemám ani energii ani chuť. O to víc mě ale láká atmosféra a pohoda městských (půl)maratonů, které jsou spíš společenskou událostí než honbou za výkonem. Když budu mít natrénováno a půjde to, tak to zkusím napálit, když ne - povezu se v klidu s dalšíma hobíkama a nebudu stresovat své hypertrofované ego obavou z jakéhosi imaginárního selhání. Běháme přeci pro radost! A z Drážďan mám ještě teď, po více než dvou týdnech, velmi živé a velmi příjemné vzpomínky. Škoda, že teď delší dobu nic podobného v okolí není.....
2 komentáře:
Sláva! Hurá! Od muže tohoto věku nezvykle zralý příspěvek. Že by k němu pomalu, lehounce, po špičkách přicházel tak toužebně očekávaný rozum?
S citovaným článkem souhlasím. U starších pánů jde především o účast a zachování se pro mladší generaci. Jinak jedna paní soudí, že i v místě tvého rodiště se dá zdravě běhat pro radost.
Okomentovat