"Ich habe keine motivation", smál se minulý týden Wolfi na atletickém oválu FTVS. My ostatní jsme se zoufale snažili udržet trenéra, který nabíhal tempo na tuším 6x1km za 4:30, ale Wolfi si stejným tempem, úplně v klidu vyklusával. A protože jsme ho trochu zdržovali, vyklusával dokonce ve vnější dráze....
Druhý den jsme měli sraz na oběd u Mariottu. Vrátný v cylindru nevěřil svým očím, když elegantní manažer - zaručená ozdoba kteréhokoliv noblesního rautu pražského podnikatelského panoptika - přijel na schůzku na příšerně otřískaném bicyklu, který nonšalantně opřel o kandelábr přímo před hlavním vchodem. Vrátný se vyzkratoval, neboť nevěděl, jak situaci řešit a my se mohli potrhat smíchy.....
No a pak přišla hned po neděli zpráva, že Wolfi už s námi nikdy nikam nepoběží. Šok. Prázdnota. Otázky bez odpovědí. Test víry pro nás všechny, co se hlásíme k nějaké variaci na téma "křesťanství". Smutek. Můj kalvínský protestantismus si oblibuje potlačování emocí, ale tentokrát to jde nějak ztuha.... Škoda, že Wolfiho bonboniera života byla tak skoupá. Bude chybět.
2 komentáře:
Diky za ta slova. Vyjadril jsi presne i me pocity.
Mrazí mne v zádech.Tohle může potkat kohokoliv z nás.
Okomentovat