Poprvé

Vlastně za to může moje dcera. V době, kdy naše dvoučlené dámské vysokohorské úderné komando mělo teprve slézat z vrcholů Roháčů, ona už ve snaze maximálně využít své možná už poslední prázdniny ujížděla do Chorvatska. A já už jsem neměla naprosto žádný důvod, proč se nepřihlásit na svůj první závod!



Vysokohorské příprava v Roháčích se vydařila. Ty hory nepatří k těm pohodovým pohořím, kde se člověk vyškrábe na hřeben a pak si už pohodlně kráčí skoro po rovině, povznesen nad běžné starosti těch človíčků v údolí. Kdepak, po dobytí jednoho vrcholu následuje sešup do hlubokého sedla, kde okamžitě následuje další strmý kopec, vrchol v nedohlednu. Pár míst jištěných řetězy pro zpestření, pokud je ještě okoření větřík síly menší vichřice, není to pro slabší povahy, zvláště pak trpící závratí. První den tělo silně protestovalo, pak se ale všechny ty bi-, tri-, kvadri- a jiné cepsy více, či méně ochotně začaly zapojovat do hry, červené krvinky se množily vlivem přirozeného dopingu nadmořské výšky, strava střídmá, ale hodnotná vedla k odbourání trochy přebytečného tuku. Emoční naladění našeho teamu bylo skvělé, dokonce i tu noc a celý následující den, které jsme musely trávit v našem nepříliš prostorném stanu v sedle u Jamnických ples v době, kdy se roztrhlo nebe a vichr se opravdu ze všech sil snažil odfouknout pryč všechny vetřelce, porušujíci velebný klid hor. Jak říkal jeden africký hudebník, člověk se má občas zastavit, aby ho opět dohonila jeho vlastní duše. Zde měla skvělou příležitost.

Pokládám za malý zázrak, že jsem opět mohla vyrazit s batohem na zádech do hor.


Pak nastala ona slavná sobota 13.9. České dráhy se postaraly o moji důkladnou relaxací před závodem, lůžkového vozu jsme si užily o 5 a půl hodiny déle, než bylo plánováno. Měla jsem dost času se přesvědčit, že se obětavé Tip přes určité potíže podařilo vyzvednou mé číslo. Po návratu domů jsem se uvedla do civilizovaného stavu, použila veškeré výdobytky homeopatické i klasické medicíny na uvedení znaveného těla do chodu a vyrazila do ulic velkoměsta.

Tip mně předala novotou vonící tričko Gerontclubu, lark je stihl dát vyrobit včas. Když jsem ho oblékla spolu s mými novými, značkovými kraťásky, cítila jsem se jako opravdová závodnice.
A už se řadíme u startu, Staroměstské náměstí je ozářené posledními paprsky podzimního sluníčka, všude spousta sympaticky vyhlížejících lidí, ti protivní, co tu obvykle potkávám, kamsi zmizeli . Start, dav se dává do pohybu, vybíháme za tónů Smetanovy Vltavy, je to pěkné, přemýšlím, zda mi vadí ty spousty reklam, nakonec se s nimi smiřuji a začínám se soustředit na běh. Běží se mi nečekaně dobře, za chvíli začínám předbíhat i funící slečny věku určitě nižšího, než polovina mého. Asi po kilometru lark s foťákem, no, moc fotogenické nejsem ani ve chvílích, kdy nejsem tolik rudá a opocená. Ale pořád se běží snadno a lehce. Čekám na nějakou krizi, ta se nedostavuje. Podvečerní Praha je nádherná, lidé fandí, živá muzika svým rytmem hodně pomáhá. A už jsme v Pařížské. Za chvíli by asi přišla očekávaná krize, naštěstí cíl je na dohled. Rozběhnu se k závěrečnému finiši, a vbíhám do cíle. Čas je s přihlédnutím k mému výpadku v tréninku nečekaně dobrý.

A závěr? Ten už není tak veselý. Záda se hned večer na protest rozbolela a bolí pořád. Čím dál častěji se asi bude vynořovat ta vtíravá otázka, zda už náhodou nenastala ta chvíle, ve které má člověk rozumně přihlédnout k věku a zdravotnímu stavu a nehnat se něčeho, co ho ničí. No, uvidíme. Snad ještě nejsem odsouzená stát se rezivějícím mementem pro ostatní členy Gerontclubu...