1. maratón - a jak to celé proběhlo

Start byl v 9:00 na Staroměstském náměstí. Nervozita před závodem dosahovala úrovní před první desítkou před 3 lety. I přes dlouhou teoretickou a praktickou přípravou totiž stejně netušíte, do čeho vlastně jdete.

Ozval se startovní výstřel a zábava začala. Poučen nudou z Pražského půlmaratonu jsem byl vybaven příslušným MP3 přehrávačem a podle všech pouček v klidu vyběhnul za prvních tónů pečlivě vybraného souboru písniček na trať.

Běžel jsem podle všech pouček, které jsem do té doby stačil přečíst, přičemž si tyto velmi často odporovali - to vyvolávalo další faktor nejistoty - zvolil jsem tempo správně, kdy můžu přidat atd.

Ve sluchátkách se mi střídali interpreti a najednou jsem měl za sebou půlmaraton. V klidu a přesně podle plánu. Začal jsem postupně předbíhat první závodníky, kteří sice dali půlmaraton rychleji, ale kterým začali docházet síly. Endorfiny se jen hrnuli - fakt to asi doběhnu, když všechno půjde takhle dobře. Netušil jsem, že to může být tak intenzivní zábava.

Dalších 10 kilometrů jsem se pořád propracovával dopředu a podle finální statistiky jsem se zlepšil o téměř 150 pozic. To jsem sice na trati ještě nevěděl, ale předběhnout velmi sportovně vypadající závodníky na 30 km, to bylo úžasné. Začal jsem si myslet, že krize, o které jsem četl mě vynechá, protože síly jsem rozvrhnul dostatečně.

Až do 35 km to šlo. Okolo 36, už někde před Palmovkou to přišlo - prostě jsem nedokázal udržet tempo a nohy přestávali poslouchat. Tady začal ten pravý očistec. Viděl jsem několik borců, jak kousek před cílem vzdali. Přestal jsem vnímat, co to vlastně poslouchám a snažil se myslet na to, že mě čeká vzdálenost, kterou si chodím navečer zaběhat na půl hodiny do parku.

Občerstvovačka na 37,5 - trochu mi to pomohlo, ale teď už jsem se soustředil jen na cedule s kilometry. V Karlíně se běželo po dlouhé a rovně cestě, takže z dálky byly kilometry vidět. 38, 39, 40 - poslední občerstvovačka. Už jsem se ani nezastavil, krize přešla a začala se projevovat euforie - já to fakt doběhnu.

Na nábřeží už jsem zase získal tempo a začal předbíhat kulhající a belhající se závodníky. Pařížskou jsem proběhnul rychleji než ostatní část závodu a do cíle tradičně sprintoval.

Zážitek, který fakt stál za to a rozhodně stojí za zopakování.

Na přiložených fotografiích je vidět uvítání nejmladšími členy gerontclubu a následná fundovaná odborná diskuse mezi ostatními úspešnými finishery z Gerontclubu.