Poslušný hoch

Moje maminka říkala, abych měl rozum a půlmaratonu se nezúčastnil, protože některé nemoci prostě účast na tak náročných akcích vylučují. Pro mě neúčast samozřejmě nepřipadala v úvahu, ale jako hodný hoch jsem měl maminčina slova pořád na mysli. Navíc mě teplotka a rýmička minulého týdne psychicky rozhodily natolik, že jsem na start nastupoval ve stavu, že by dr. Gruenstein ze Švejka nemohl dostat lepšího pacienta na převýchovu.....

Krátce o závodu:

Po startu se zhluboka nadechuji a opatrně lezu do řeky běžců (Slovo "opatrně" je ostatně asi nejvhodnější pro popis celého mého závodění toho dne). Prvních pět kilometrů je na slunci a po větru. Je mi horko, kašlu, smrkám, přehřívá se mi hlava (!), ale proud běžců je pořád tak silný, že prostě plavu s proudem, plně se soustředíc na svůj fyzický stav a Bizetovu Carmen.

Na pátém kilometru první rozčarování - není jídlo!!! Už je mi to jasné - bez jídla s rýmičkou prostě nedokončím! Hlaďák příjde nejpozději na dvanáctém kilometru! V Karlíně je mi psychicky nejhůř. Nějaký zloduch na mě frká svojí nudli a ještě se mi motá pod nohy. To já aspoň smrkám v pangejtu.... Nebaví mě běžet. Čekám, že každou chvíli už musí ta krize přijít. Carmen mě taky nebaví. Koho zajímá Berlínská filharmonie, Herbert von Karajan, Jose Carreras a spol, když má každou chvíli přijít krize?! U Hiltonu mi sluchátka s klasickou hudbou přeřve veselá hudební skupina teenagerů. Mlátí do bubnů jako o život, hrajou nějaký punk-rock či co a mají radost, že jsou nahlas. Fuck opera! Fuck rýmička! Přepínám na Scooter a mp3 vytáhnu na maximum. Vzpomenu si na moudrá slova švagrové, že není důležité vyhrát, ale neztrapnit se. Teď se poběží centrem - přeci se nepovleču davem lidí jako nějaký šusťák! Frontman Scooteru sice prý nedochodil ani základní školu, ale dokáže schwarzeneggerovskou angličtinou ječet ještě víc nahlas než tak partička u Hiltonu a jeho rychlé, drsné popěvky mě staví na nohy. Obrazně mě staví na nohy - ono se mi vlastně zatím běží úplně pohodově, ale pořád se nějak hlídám víc než je zdrávo.... Naštěstí ješitnost začíná pomalu převažovat nad hypochondrií.

Na 11tém kilometru na mě mávají mé ženy, takže se tvářím odhodlaně a vybíhám na nábřeží. No a pak už to jde děsně rychle - držím si tempo, nevnímám svět kolem sebe. Pořád jsem ve střehu, abych včas rozeznal blížící se krizi, ale ona nikde.... Předbíhají mě lidi a já zase předbíhám jiné. Ani nevím jak, ale najednou koukám na ceduli se 17tým kilometrem. Teď už hlad útočí, ale zase je to už do cíle kousek. Dost lidí, co to přepálilo, už posledních pár kilometrů jenom jde. Jsem v pohodě, samolibě se rozhlížím a poflakuju směrem k cíli. Rozverně si fotím magickou ceduli "20km". Jak si tak poskakuju na nábřeží, bafne na mě paní Lenka, co běží svůj první půlmaraton a snaží se mě předběhnout. No to snad ne?! Musím poslední kilometr značně zrychlit i přes to, že jsem plánoval zrychlit až na dohled cíle. No ale aspoň poslední kilometr si trochu zazávodím. Je nějaká rychlá...

Cíl. Bleee - vidím, že hodiny ukazují 2:07. "Ty jsi ale línej chcípák", říkám si a už v duchu vymýšlím alibi, proč je ten čas tak děsný. Skutečný čas je sice 2:04, ale i tak je to jen maličko lepší než dosti tragický výsledek z Drážďan na podzim loňského roku. Ale ono je to vlastně jedno - čas je slabý, ale bylo to hezké, nic mě nebolí a jsem rád, že je to za mnou. Maminka má taky radost a dokonce mi dává čokoládu jako odměnu....

Pár poznámek nakonec:

1. Nejlepší časy klubu jsme outsourcovali, takže nebylo nutné spěchat. Náhradnice čestné předsedkyně dokončila za 2:01 a večer jsme ještě dodatečně přijali se zpětnou účinností nového člena, který dokončil za 1:51, takž slušné výkony jsme jako klub podali. A navíc si to užili.
2. Za čtrnáct dní je další půlmaraton v Pardubicích. Už jsem se přihlásil. Doufám, že rodiče doporučí svému hodnému hochovi, ať to dá hodně pod dvě hodiny.... Aspoň do jisté míry se je vynasnažím poslechnout....
3. Fotky z PIMu budou publikovány, až nebudu líný je stáhnout a upravit.