Co se podařilo a co ne

Tak mám za sebou ten první oficiální měřený půlmaraton. Začátek byl jako na desítce - všichni běželi jako o závod a já litoval, že jsem si svoji MP3 nechal doma - prostě nuda a velká. Jediné rozptýlení přišlo, když nějaký aktivní tramvaják jedoucí po nábřeží v Holešovicích rozhodl, že koleje jsou jeho a že musí plnit jízdní řád stůj co stůj bez ohledu na spoustu potících se a hekajících běžců. Nakonec zpomalil a vzrůšo skončilo.

Na pátém kilometru jsem si říkal, že maraton bez něčeho v uších běžet prostě nemůžu nebo se unudím. Pak přišla Pobřežní ulice. Při svojí první desítce jsem tady měl největší krizi. Dneska mi jenom vadil prach a spousta aut se zapnutými motory v protisměru. Mám já tohle zapotřebí - to je poslední závod v Praze a příště už jenom čistý a přátelský Mnichov.

S těmihle myšlenkami jsem doběhnul ke Stavovskému divadlu na desátý kilometr. To už začala být trochu větší zábava, nicméně krize vytrvalosti nepřicházela a nuda mě nějak otupila. Zástupci gerontclubu nikde a když jsem se několikrát chtěl dát do řeči se spoluběžci, tak odpověď zněla - prego?

Po odbočení z Národní na nábřeží směrem k Vyšehradu to začalo být zajímavé hlavně proto, že jsem začal aspoň cítit únavu. Všude kolem Italové, někteří předbíhali mě, některé já a směřoval jsem na Albertov. Tam jsem si začal vzpomínat na rady starších a zkušenějších, že otáčka je prostě vždycky dál, než si myslíš. Nicméně, najednou jsem proběhl okolo cedule 15km a jako zázrakem se mi vrátila nálada. Úplně jsem se přestal nudit a začal si to užívat (asi jsem trochu přestal i závodit a spíš jsem se kochal). Díval jsem se jaké to je, běžet tam, kde jsem sice byl často, ale jenom autem a na chodník jsem tam nikdy nevlezl, díval jsem se, jak je to fajn, když se po městě pohybuje pěšky tolik lidí a auta musí čekat a díval jsem se, jak je ta Praha vlastně pěkná.

Najednou tam byla cedule 20km. Pocit radosti gradoval, už jsem nezávodil ale jenom jsem v klidu předbíhal různě se kroutící a supící existence. Zapomněl jsem na čas a už tu byly vlajky, modrý koberec a cíl. Tam mi bylo fakt dobře. V dohledu sice nikdo, s kým bych se o to mohl podělit, ale aspoň stůl s ovocem a kosmonautská deka pro "finishera". Mimochodem, ten alobal měl u mojí 2,5 leté dcery největší úspěch - mnohem víc než medaile nebo nové tatínkovo tričko.

Určitě to co nejdříve zopakuju. Nesmím zapomenout na tu MP3 a taky budu poslední 5km závodit. Ale Mnichov samozřejmě platí.