Když chybí vyvrcholení...

Začala jsem běhat někdy loni v létě. Kvůli smutnému pudlímu pohledu našeho pubertálního voříška, kterému tempo paniččiny chůze přišlo opravdu nemožně pomalé. Ovlivněna entusiasmem mého nového kolegy, bývalého atleta, kterého běhání stále baví. Začala se mnou běhat i dávno plnoletá dcera a takové chvíle jsou pro matku vzácné. Prostě, bylo to fajn, i když jsem funěla jak sentinel.
Ve slabé chvilce jsem se o tom zmínila na nějaké rodinné sešlosti. Výsledkem bylo moje "nevědomé" přihlášení se na březnový pražský půlmaraton. Poťouchlý vánoční dárek!
Ale, nakonec, proč to nezkusit! Půjčila jsem si knihu Od Jeffa Gallowaye, abych se poučila, jak na to. Poradila jsem se s fyzioterapeutem, zda to vzhledem k mé nepříliš zdravé páteři je vůbec reálné. Zvýšila jsem tréninkové dávky. Rozumně, chromozom Y mne do velkých výkonů nežene a krizi středního věku už mám také, doufám, za sebou. Můj cíl byl doběhnou. Nic víc.
Pravidelný trénink nesl své plody. Na běžkách jsem bez velkého úsilí stačila vrstevníkům mého syna. Sjezdové lyžování jsem si užila tak, jako nikdy před tím, vytrénované nohy poslouchaly dokonale. Začala jsem uvažovat o přechodu Gro'nska, cítila jsem, že na to mám.
Pak ale, po týdenním lyžování v Rakousku, v mokrém těžkém sněhu, jsem si šla zaběhat naposledy. Byla to krásná neděle s doznívajícím uragánem Emma, kvetly podléšky a dříny, přeskakovala jsem plna euforie stromy, Emmou laškovně naházené přes cestu a přemýšlela o nové příručce "Běháme na vsi", kterou bych měla sepsat. Ráno jsem se převalila v posteli a bylo po všem. Diagnoza byla jasná, výhřez ploténky.
A tak jsem se půlmaraton šla podívat v roli pouhé divačky, roli, které mne nikdy v životě neuspokojovala. Když jsem po závodě viděla zbylé členy Gerontclubu, jak si plni euforie sdělují dojmy z trati a míří to všechno následně probrat do hospody, zatímco já mám jednu nohu volšovou a plotýnka, vítězící na celé čaře, mne usilovně dloube do nervus ischiadicus, povolila jsem si notnou dávku sebelítosti.
Prostě, i když mi běhání přineslo mnoho radosti, to vyvrcholení chybí. A možná bude chybět už navždy.