Účast na "Kleti" a později ješte na "Zimním Blaníku" mě utvrdila v tom, že je důležité mít sestavený tréninkový plán, číst odbornou literaturu, upravit stravovací navyky, neholdovat alkoholu jako mužik, sledovat tepovou frekvenci, regenerovat a hlavně navštěvovat obchody se značkovým sportovním vybavením - ale vrcholem všeho snažení je účast na závodech....
Přihlásit se na "Kleť" bylo zpočátku jen takové vzájemné hecování se lidí, co si šli občas zaběhat a spíše podvědomě hledali něco navíc... Samotný závod byl daleko, tak jsme si říkali, že přeci budeme mít čas pořádně natrénovat a že se stejně nebudeme honit. Prostě to jen zkusíme.
Nebyl čas, nenatrénovali jsme a při závodu se honili na hranici zdechnutí......
Pro pokračování překvapivš rychle návykového soutěžního úsilí jsem si vzal sám pro sebe tři jednoduchá poučení:
- TRÉNOVAT. Je fakt potřeba trénovat! Objevné, že? Opravdu se těším, až se jednou udržíme aspoň v hlavním poli a třeba budeme konkurovat i lidem ve stejné věkové kategorii a ne jenom 60plus.....Tak nějak ale cítím, že bez práce nebudou koláče.....
- ZÁVODIT. Závod je přeci nejlepší trénink a hnací motor i vrchol všeho snažení. Čím blíž ale datum závodu, tím víc přicházejí na mysl důvody (zcela objektivní), proč to celé zabalit a běhat si jen pro radost někde v parku. Proto je bezpodmínečně nutné zamýšlenou účast rozšířit formou dramaticko-hrdinského příběhu mezi co největší množství lidí. Nejvhodnějšími objekty pro takové rozkecání jsou lidé s nastávajícím závodníkem z jakéhokoliv důvodu rivalizující, a také opačné pohlaví. Jen je třeba důsledně oslovovat pouze nesportovce, které dokáže oslnit třeba i závod na 10km.....
Vsuvka pro rozkecání zcela veřejné: chceme jít na Kbelskou desítku na začátku března a dát ji pod padesát minut. Dokonce si občas sním o čase kolem 45min....... Raději ale tady nechci rozkecat, jaký jsme někteří měli čas při noční PIM desítce loni na podzim. Fakt slabota...
- NEHLEDĚT NA UMÍSTĚNÍ. "Kleť" i "Blaník" - to je z hlediska umístění naprosté fiasko. Když člověka předběhne starší pán, kterého by měl tendenci pustit sednout v tramvaji, či obtloustlý podivín vydávající při běhu hekání jako z laciného pornofilmu, tak to moc sebevědomí nepřidá. Dodnes také vidím tu paní s kočárkem, co mě předběhla na mém prvním PIM pidizávodě na tuším 4km..... Ale na druhou stranu je fascinující vidět na druhých, že to jde a hlavně - člověka to nabudí k soutěživosti. Taková krásná, pozitivní, motivující frustrace: "Příště ti ukážu!". Na prvních dvou závodech jsme byli na chvostu, ale naše doba přijde! Menší závody pro fajnšmekry prostě nemají výhody masových akcí a la PIM, kde máte jistotu, že za vámi bude ještě třeba i pár set lidí. Ale tím lépe. Měříme se přeci s nejlepšími a ne podobnými figurkami jako jsme my. A budeme taky nejlepší. Už brzo.....
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Ty komentáře o starých pánech s bříškem a hekajících individuích, kteří nás s lehkostí dokázali předběhnout jsou skutečně naší hlavní motivací. Můžu to jenom potvrdit.
Můj trenér z fitka, kam chodím hopkat se mi minulý týden chlubil, že mé neustálé řeči o běhání ho vyprovokovaly k tomu, že si zkusil dát na pásu 10km. Prý za 38minut..... Měl jsem depresi, kterou jsem ale vytěsnil do dalšího objevného poučení:
POSTUPNOST Mít velké plány je super, ale do běhacího nebe nevedou zkratky. On ten trenér sice dlouho neběhal, ale je 10hodin denně v posilovně a hlavně když běhal, tak jezdil na mistrovství Evropy.....
Okomentovat