Jednoho vlahého podzimního dne se z neznámého důvodu přihodilo, že jsem nás přihlásila na v Gerontclubu tolik populární koloběh Říp - Praha. V mém věku už se to nedá nazvat mladickou nerozvážností, marně hledám pro tak iracionální hnutí mysli adekvátní výraz. Můj parťák Medvěd nijak neprotestoval a začal trénovat s nečekanou intenzitou. Prvním viditelným výsledkem bylo, že náš sparrigpartner Morgan výrazně pohubl a když slyšel slovo běh, zalézal pod gauč. Tip nějak přesvědčila i naši dceru, poběží také, no, aspoň nám poskytne kvalifikovanou poslední pomoc.
Vlahé podzimní dny se pomalu měnily v mrazivou zimu a když se na naši českou kotlinu začaly sypat nečekané záplavy sněhu, a začalo přituhovat, i nám začaly poněkud tuhnou rysy. Naše bydlení na vsi přináší větší sepětí s přírodou, takže jsme na rozdíl od pražských úředníků, kteří běhají v lepším případě na Ladronce, spíše však na pásu, dost přesně věděli, do čeho jdeme. Uf.
Trochu jsem doufala, že závod pořadatelé zruší, ale uprostřed týdne se na jejich webových stránkách objevilo rezolutní prohlášení, že se koloběh uskuteční za každého počasí. Hrdinní závodníci se začali houfně odhlašovat, takže nakonec nás na startu bylo z původně přihlášených 75 párů asi 50. Gerontclub samozřejmě dorazil v plném počtu!
V autobusu bylo teplo a útulno. Zatím dobrý, jak říkal ten sebevrah, co skákal z mrakodrapu, když letěl okolo 120 patra.
Začíná jít do tuhého!
Na vrcholu Řípu čeká náš realizační tým, je to jejich premiéra v této životní roli, proto dorážejí s hodinovým předstihem. Myšlenka, že by zmeškali tuto významnou událost, jim nedá dospat.
Majda s Liborem, mladí, plní sil a optimismu!
Lark se pomalu probouzí a zjišťuje, kde se nachází. Marně hledá svoji postýlku, maminku, je vyděšený.
Skupinka opravdových sportovců a sportovkyň.
Tak to tedy myslí vážně s tím závodem! Jdeme na to, úkolem je přežít.
Do Ctiněvsi doráží jestě poměrně kompaktní skupina závodníků a závodnic, všichni se klouzají a potácejí na kolech kolem babičky v zástěře. Paní rozumně podotýká něco ve smyslu, ježíšmarja, co tady děláte, máte rozum v tomhle počasí. Má naprostou pravdu. Proud jejích výstižných vět nás doprovází ještě dlouho.
Kolostrk. Situace, která se opakovala s úmornou pravidelností. Pak že je v dolním Povltaví samá rovina.
Vzácný moment, kdy se na kole dá opravdu jet.
V trojské loděnici náš vítá milým úsměvem další členka našeho realizačního týmu. Letos se hlásila pozdě, příští rok určitě běží s námi.
No a závěr? Dobrý dost! Jestli dožiju, tak za rok zase. Škoda, že asi bez Medvěda, jako parťák se velmi osvědčil, ale rezolutně prohlašuje, že mu tento zážitek jednou za život stačil.
A jak to vidí Medvěd?
Kdo nestanul na Řípu, není Čechem. Kdo z Řípu nedoběhl do Prahy, není běžcem.
Tedy přesněji koloběžcem/běžkyní, i když v terénu v sobotu spíš kolo překáželo. Hlavně, že z početné z úderky gerontklubáků a klubaček - vlastně asi nejpočetnější v historii - doběhli všichni. A vůbec ne špatně.Když jsem jako dokumentující člen support teamu začal čelit otázkám, proč taky neběhám, a dělám na trasách jen nosiče vody , a když Jeff nesehnala lepšího parťáka do Koloběh teamu (psi v propozicích nejsou povoleni, a Morgan umí na kole hůř než já), bylo rozhodnuto. Ve věku, kdy vám maraton může vykat, neboť má méně kilometrů nežli vy roků, jsem zavzpomínal na mladá léta, přespoláky s hodem gumovým granátem, a začal trénovat. A nedopadlo to nejhůř - vydržel jsem víc než Jeffino koleno a plotýnka, a předběhli jsme nejen dva naše týmy (včetně naší půlmaratonu odrostlé dcery), ale ještě tucet dalších. A dostavil se pocit jak u Hujerů na třídní schůzce. Zde musím zmínit i početný support tým jak na startu, tak v cíli (děkujeme!), z něhož se jistě rekrutuje pár běžců do dalších akcí. Jak se stává u gerontů zvykem.A praktická rada za pět stovek - nesmeky jsou dobrá věc, ale je třeba mít je posichrované šňůrkou ke kotníkům. Jak vběhnete do hlubokého sněhu, máte po nich. A v hladké silniční šlupce se pak prostě můžete a budete klouzat.P.
6 komentářů:
No super!Gratulace všem zúčastněným.Reportáž i fota mne velice pobavila.Čest vaší památce....totiž účasti.
Teda, takový hezký, milý a úsměvný článek! Působí na mne jako lehká odpolední procházka :-))
Blahopřeji k výkonu, reportáži a fotografiím - vše bylo ve ztížených podmínkách. Ta paní - to je asi moje babička /pocházela z tohoto kraje/ a řekla by vám totáž.
Skutečnost je samozřejmě jiná. Nejdřív se mi nasliboval adventní zájezd do Drážďan, což se mi líbilo. Musel jsem sice brzo vstávat ale v autobuse bylo teploučko a vidina svařáku, pečených kaštanů, buřtů a dalších lahůdek mě fakt natěšila. Pak se najednou na půli cesty asi pokazil autobus a nějací lidé mě vyhnali z autobusu a odtáhli na ten nejvyšší kopec v okolí. Asi se chtěli zorientovat, kudy se vrátit do Prahy. Nikoho nenapadlo zavolat mi taxi a omluvit se za utrpěnou nepohodu. Naopak - najednou mi někdo vrazil do ruky bicykl a všichni jako o závod vyrazili zpátky do Prahy. Nic jsem nechápal, ale stádní reflex zafungoval. Tak jsem klopýtal za ostatními. Vůbec to nešlo - všude byla hnusná sněhová břečka, led, louže, bláto... Měl jsem hlad a byla mi zima. Stavy úzkosti se střídaly se stavy bezmocného vzteku. Občas na mě mateřsky promluvila nějaká slečna, co se se mnou dělila o stravu a bicykl. V Kralupech se dokonce začala vesele smát. Pořád jsem nic nechápal.... Když už se začalo stmívat, tak jsme dorazili do Prahy. Všichni účastníci zájezdu měli skvělou náladu a machrovali, jak jsou dobří. Nevím, co si o tom mám myslet. Mě to přišlo jako noční můra a navíc mi v Olympii sežrali grilovaná jehněčí žebra a musel jsem se odbýt kachnou. S touhle vypečenou cestovkou jsou teda kšefty.......
Ano, tento vyčerpávající popis duševního stavu dotyčné osoby věrně ilustrují fotografie 1 a 5. Na té první chlapec, těšící se na krásné zážitky, na té páté ubohý, vyděšený králíček. Však jsem se v cíli dlouho oprávněně obávala, že jsem po téměř 44letech opět jedináček. Ale jak je zřejmé, český úředník je poměrně nerozbitné stvoření.
Mamince larka bylo po přečtení jeho komentáře skoro do plakání. Ještě že má nárazuvzdornou holčičku, která to vydrží i bez kachny.
Okomentovat