Maraton v předtermínu, aneb už jsem velká holka

Když už jsem pár let po sobě zaběhla celkem v pohodě několik půlmaratonů ročně, začala jsem mít roupy. Červíček hlodal, což takhle maraton? No, pokaždá jsem si to hodně rychle rozmyslela, až do letošního roku, roku, ve kterém slavím takové ty narozeniny, o kterých už se v případě dámy moc nemluví.. No, prostě jsem vytroubila světu, že si nadělím maraton k padesátinám. A vytroubila jsem to natolik intenzivně, že už nebylo cesty zpět. Původně jsem chtěla běžet  na podzim v Mnichově, ale náš milý hostitel Honza řekl, že to je blbý nápad, že s ním musím popít a ne si někde lízat rány. Pak ještě přišel mail od lékárnické komory, že se můžu přihlásit na PIM jako zdravotnice se slevou a tak jsem si řekla, že že jdu do toho, ať už to mám za sebou, prostě takový pokus v předtermínu. Na vysoké škole to byla taktika, která se osvědčovala, odměnou byly dlouhé prázdniny, tak co by to nevyšlo teď. Prostě děj se vůle Páně, jdu na PIM. Rozhodně budu nejrychlejší lékárnice v kategorii 50+.

No, co budu povídat, natrénováno jsem prostě neměla. Jaro je pro mne příšerná část roku, letos vypuklo brzy a jarní únava překonávala všechna očekávání. Oba svátky jsem tak nějak prohnípala,to bude hrůza! Pak se ale začalo měnit počasí a mne pomalu opouštěla beznaděj. Bude zima, sláva! Všichni kolem mne brblali, jen na běžeckém foru zavládla obrovská radost.
A vyšlo to! V den D jsme se po temperamentním zpražení dámou na WC v podchodu u metra sešli s larkem, tipem a naším fanclubem o Prašné brány, bylo krásně, sluníčko, obloha s malebnými, fotogenickými mraky, přitom báječné chladno, všude se hemžili  podobně postižení jedinci a já už jsem nějak věděla, že to dneska dám. Neřešila jsem za kolik, Evžen Ge mi sice v maratonském expu prorokoval 4:32, ale to se mi zdálo nemožné. A v podstatě mi to bylo fuk. Stejně budu ta nejrychlejší lékarnice 50+....

Výstřel jsme v našem koridoru J neslyšeli, nicméně v 9 se dav začal sunou směrem ke Staroměstskému náměstí a já jsem se přistihla, že se na tu hrůzu vlastně docela těším. Ten začátek byl úžasný, za zvuků Vltavy vybíhat na Staroměstské náměstí, člověk se k stáru nějak snadněji dojme, prý to je úbytkem serotoninu v mozkových synapsích, že jsou ti geronti takoví plačtiví a sentimentální. Prvních 10 km jsem si vysloveně užívala, krásné okolí, nic nebolelo, tempo jsem zvolila mnohem pomalejší, než při půlmaratonu,tak jsem ani nefuněla, no krása. Druhých 10 km už se začaly ozývat různé tělesné časti, že by to jako stačilo. Kolem běželi nějací Francouzi s nápisem na triku "20% fysique, 80% psychique", no dobrá, to je řešení. Plotýnko, neskuč! V třetí desítce mne doběhl Miloš Škorpil, vodič na 4:30. Docela dlouho jsem běžela s ním a s hrstkou jeho svěřenců, bylo to fajn, ale po 30. kilometru mi začali mizet v dáli. Pain is temporary, glory is forever, jsem si přečetla u trati. Sakra té bolesti už je ale pro těch pár vteřin slávy trochu moc. No, nebudu machrovat, že by ten poslední úsek byl procházka růžovým sadem.Spíš čistý masochismus. Kromě toho jsem byla přesvědčená, jak tak nenosím ty hodinky, že čas bude hrozný. Pak jsem uviděla pouliční hodiny a ono ještě nebylo půl a já jsem byla na 40. kilometru a to mne probralo z letargie a já jsem nakonec poněkud zatuhle proběhla cílem v s reálném čase 4:29.
Kdy by to řekl?

A co bude dál? V Alpách se v červenci běží takový roztomilý lokální  maratonek s převýšením asi 900 m. No není to výzva?