Ošklivé mimino a pitomé jaro

Pondělí 9.3.
Lark si přichází ke mně do práce pro dávku svého oblíbeného anxiolytika a mezi řečí mne zve na Pečeckou desítku. Přikyvuji, že tedy ano. Pak se dívám na předloňské výsledky, no, pokud poběží i ti dva pánové, co obsadili poslední místa, snad nebudu poslední já. Jen musím doufat, že jsou ještě naživu, jsou narozeni někdy v polovině dvacátých let. Svoji účast beru jako charitativní misi, lark bude určitě lepší než já, potěší ho to, no, co by člověk pro svého mladšího bratra neudělal.

Pátek 13.3.
Volá tip, prosímtě, ty do těch Peček jedeš? Lark to vzdal, je v nějaké rozladě, či co. Odpovídám, jsem na to duševně připravená, jasně, jedu. Dáváme si sraz v sobotu ráno, uvidí se, kdo bude další.

Sobota 14.3.
Setkáváme se na Palmovce, zjišťuji, že Gerontclub se pomalu stává silně feminizovaným klubem,
neboť ženy tvoří 100 % naší výpravy. V Pečkách se připojí Milan. Jediný statečný muž.
Na startu už se rojí atleti v nečekaně velkém počtu. I ve svých nových značkových elastických běžeckých kalhotách a skvělém tričku Gerontclubu si připadám trochu jako teta z vesnice. Asi je to tím, že nevedu takové zasvěcené řeči.
Začíná se oteplovat, vypadá to na pěkný slunečný, téměř jarní den. Dvě věty vyvolají v mých posluchačích nejprve údiv, a pak nesouhlas. "Můj syn byl ošklivé miminko" a "Nesnáším jaro".
Z ošklivého, tlustého a plešatého miminka už vyrostl docela pohledný mladík, ale můj vztah k jaru zůstává nezměněn. V takových těch polojasných, lehce zamlžených, teplých jarních dnech mám pocit,že mne celá obloha tlačí k zemi, nemohu se nadechnout a klidová tepová frekvence je asi kolem stovky. To bude boj.
Vyrážíme. Psychosomatický kašlík ne a ne ustoupit, trachea v křeči. Až do 6. kilometru to docela jde, držím se pána, kterého pak vidím na stupních vítězů. Nutno podotknout, že v kategorii nad 65 let. Pak ale nastává krize,srdeční frekvence je nějaká moc podivná, dělá se mi mdlo, no přece tady před těmi tlustými vesničany neomdlím! Pán mizí v dáli, musím hodně zpomalit. Myslím na to, jak dožít do cíle, nějaký výsledek už je mi naprosto ukradený. Míjím veselou starší paní, tak toho bych se chtěla dožít, paní bude tak k sedmdesátce, asi doběhne mezi posledními, ale vyzařuje z ní radost na dálku. To mi dodává energii doběhnout.
Konečně cíl. Tam už čeká odpočinutý Milan a tip. Překvapeně zjišťuji, že ten výsledný čas není tak zoufalý, jak jsem čekala.

A happyend? Pro mne určitě. Záda vydržela, dnes, v neděli, po dnešním desetikilometrovém výklusu je mi skvěle, tělo bolí jen přiměřeně věku a zdravotnímu stavu. Nezbývá, než si přát, aby na půlmaratón připravili pořadatelé lepší počasí, trochu deště, či menší krupobití vítám.