Tento víkend jsem si fakt prima odpočinul, takže jsem se už v neděli večer dokázal odpoutat od neustálého přemítání nad pracovními záležitostmi. Ale aby mi víkendová pohoda vydržela ještě o chvilku déle, rozhodl jsem se jet v pondělí do práce na kole.
Ráno jsem se probudil už kolem půl páté ráno, což mě vedlo k spontánímu rozhodnutí vstát a jet na pořádnou vyjížďku. Po použití povzbuzujícího programu „Maximum Energy“ na mém ultramoderním psychowalkmanu jsem ale zase usnul, takže jsem nakonec vyjel na poslední chvíli a patřičně naštván selháním techniky, kterou používá NASA a nezištně doporučuje kdejaká celebrita v bílém plášti. Patřičně nabuzen přírodními prostředky (vztek a kofein) vysmažil jsem si do mp3 oblíbený Ramstein a vyrazil na cestu s odhodláním najet aspoň traťový rekord. Když už nebude ten objem….
Hned první razantní sjezd po veřejné komunikaci vyděsil pána v Octavii tak, že mi bliknul napravo a uhnul skoro k chodníku, abych ho mohl předjet. Hodný pán! Rozradostněný ohleduplným řidičem vyrazil jsem na protikopec. Výjezd už taková legrace nebyla. Docela hloupě jsem se vytavil. Dokonce natolik jsem se vytavil, že jsem musel chvilku zastavit na rampě u Strahovského stadionu a pokochat se krásou Prahy v ranním oparu. No nic moc – endorfiny ani adrenalin ještě nebyly schopny přeprat neurotickou, zlou úzkost pracovního rána, takže jindy nádherná Praha se jevila jako neurotická, zlá a úzkostná past na všechnu lidskou bídu a malost. Žádný Ripellino by mě na oné rampě nepřesvědčil o tom, že je to magické město, Kafka by ze mě dostal depresi a Meyrink by se šel do nějakého stylového prostředí oběsit…. Huuuuuu – spousta temných myšlenek mě tam napadala... Pryč s nimi! Tak jsem zase přepnul odpružení na velmi měkké a veden heslem „Kolo si cestu najde samo“ a „Brzdí jen zbabělec“ vyrazil šikmo dolů Petřínem. Nutno říci, že už jsem jel svižný downhill Nerudovou ulicí tímto stylem, ale Petřín je ještě lepší! Kromě pár hafanů a jejich pánů, kteří se v parku venčili a kteří - sice o fous - ale přežili , bylo všude liduprázdno a úroveň zážitku bych směle přirovnal k jízdě na sjezdovce někde v horách….. Byl jsem dole cobydup. Ještě krásný plochodrážní smyk u chudáka K.H. Máchy, který málem dostal nechtěnou pusu od mého Cannondala a už následovala svižná jízda přes Kampu, přes most k Rudolfinu a kolem Vltavy po cyklostezce do fabriky….. Výsledný čas 24min byl lepší než, když jedu autem, a to i za prázdninového provozu, kdy je Praha dokonale vylidněná…..
A hlavně – ověřený fakt, že sport provozovaný déle než 20 minut dokonale vyčistí hlavu, opět bezvadně zafungoval, takže ve fabrice jsem dokázal být milý a v dobré náladě skoro celý, dosti pracovně i emočně náročný den…..
A kolo má ještě jedno vylepšení: aby se bicykly nehromadily na pracovišti, je nutné na nich zase odjet domů. A vyšlo to tak, že zrovna když už mě začala opouštět dobrá nálada, bylo sedm večer a já zase sedl na kolo a tentokrát zkratkou-prodlužovačkou přes Troju, Stromovku, Bubeneč apod dojel dlouhou oklikou domů, kde už čekaly výborné iontové nápoje a hodnotná strava! A Praha byla krásná. Ale o tom zase jindy, neb to chci –dokud jsou dlouhé dny – nafotit.
2 komentáře:
Ekologové a zelení mají z tebe jistě radost.
Škoda,že do Kralup je to 30km přímo,ponefrekventovaných cestách ještě víc.Nechala bych se inspirovat.Ale to bych si cestou do práce zase nezdřímla.Na kole by to bylo dost nebezpečné.
Okomentovat