Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř

Po 5-ti denní nucené pauze jsem minulý čtvrtek už domlouval nový výběh. Ve čtvrtek, to bylo ještě hej.

Pátek - den D

• ráno - vstávám v 5:30 s horečkou a šílenou bolestí hlavy
• dopoledne - cesta do Plzně s vyprávěním a předváděním se. Tentokrát jsem si to ani příliš neužil, protože hlava bolela čím dál víc.
• 14:00 - povídání končí o dvě hodiny později než bylo plánováno. Následuje zběsilá jízda zpátky do Prahy. Nejsem přítelem rychlostních rekordů na dálnici, tak se na tomhle místě pouze stydím. Po třech Aspirinech mám dojem, že se mi hlava rozskočí. K tomu se přidala zimnice.
• 15:00 - parkuju na Žižkově a běžím na další povídání, které trvá do 17:00.
• 17:00 - konečně získávám šanci zmizet do postele. Příjdu k autu a za sklem pokuta (na Žižkově se už musí za parkování platit). Když nastartuju, tak se rozsvítí kontrolka mazání motoru.
• 18:00 - dorážím domů a upadám do slastného bezvědomí.

Někdy je to fajn mít depresi ale v pátek toho bylo i na mě už trochu dost.

Za 2 týdny se běží 21km PIM. Tou dobou už na všechno určitě úspěšně zapomenu.