Ráno všedního dne. S nechutí si navlékám svůj běžecký obleček, přitahuji popruhy batůžku a zapínam na mp3 hudbu staženou z fitmusic.com, která je speciálně naprogramovaná pro tepovku přes 150. Vybíhám a první kilometr strašně funím. Krize. Nebaví mě to. Blbé ráno. Blbej den. Záhy mě začne iritovat ta kravina na mp3. Americká představa o hudební podpoře vysokého výkonu je tak sterilně politicky korektní, že vztekle přepínam na rádio. Tupé tuc-tuc elektronické hudby střídají uslintaně vtipní moderátoři a nekonečné reklamy. Znechuceně překlikávam z jedné stanice na druhou a mám vztek. Vybíhám z lesíka a snažím se přeběhnout hlavní ulici. Kannonfutter kapitalismu - mladí dynamičtí manažeři s hypotékou sní na cestě svoje komerční sny tak soustředěně, že překročit řeku aut s úspornými motory čerpadlo-tryska se ukazuje být téměř nad lidské síly. Mám vztek a temné myšlenky o soumraku civilizace. Konečně se zdařilo. Supím do kopce kolem nemocnice. Zrovna ze sanitky vykládají člověka. Má vyděšené oči. Onkologie. O kus dál odjíždí černý pohřební vůz a odváží někoho, kdo to v noci prohrál. Panák v rádiu do toho říká, že jeho nábytek už fakt nemůže být levnější. Mám vztek, temné myšlenky o soumraku civilizace a jsem sebelítostivý. Další řeka aut. Chtivě hořké výrazy řidičů čmoudivých plechovek z německého autobazaru, povýšeně sebevědomé obličeje řidičů aut drahých. Domy postříkané sprejem. Špinavé předjaří v Praze. Naštvaní a uštvaní lidé na zastávce MHD. Stýská se mi po ulitě mého auta, kde je klid, kvalitní hudba a voní tam káva a doutník....
Už bežím skoro půl hodiny. Najednou to začne fungovat. Vnímám, že svítí slunce. Ráno je mrazivě průzračné. Hyperaktivní kos se legračně pere s kolegou o kosici, ktera celou situaci nezaujatě monitoruje. Ostýchavě začínají zelenat keře. Jaro klepe na dveře. Míjím děti na cestě do školky, pár pohodářů venčících hodné pejsky, co mě nechtějí sežrat, vysmáté -náctileté intelektuály z gymnázia, babičku s dědečkem, na kterých je vidět, že se mají pořád rádi... Pomalu se blížím k cíli a mám pocit, že bych v tomhle krásném dni vydržel běžet třeba až do večera. Jsem Forrest! Je mi skvěle. Sprcha v práci smývá poslední temné myšlenky.
Premiéra se vydařila. Určitě budu běhat do práce častěji... A pak prý "blbej den"...... Ani náhodou.
1 komentář:
Něco mi to připomíná, jenom kolem nemocnice neběhám tak často. Včera jsem vyšel po soumraku na zahradu a jasně registroval všechny produkty nedokonalého spalování ve vzduchu. V tom se opravdu běhat nedalo.
Často se používá argument o sociální neúnosnosti jiných způsobů topení. Zároveň jsem někde registroval, že Praha je 12 nejbohatším regionem celé EU a zdaleka nejbohatším z nových členů. Něco tady nehraje a mám obavu, že to budou hlavně ta auta z německých autobazarů a pocit vlastnictví nesmyslných věcí.
A je taky pravda, že se tyhle chmury daj krásně vyběhat. Jsem Forrest.
Okomentovat