Hic Sunt Leones - Almost perfect solitude

Rozhodnutí poznat nejopuštěnější oblast bývalého Československa bylo kombinací momentálního impulsu po krátké návštěvě Prešova a snahy podívat se někam, kde z nás byl jen málokdo.

Příprava na cestu předpokládala tři základní směry - a. základní studium historie, b. sehnání turistické výbavy a za c. studium současného stavu. Výsledky byly velmi zajímavé a často překvapivé.

A - základní studium historie
Přesto, že tento kraj má velmi bohatou historii, nakonec se nám podařilo zjistit něco pouze o událostech první a druhé světové války. Útok armád maršála Žukova na podporu SNP před Dukelský průsmyk je zdůrazňován a detailně i popisován např. na http://sk.wikipedia.org/wiki/Karpatsko-duklianska_operácia. Informace o bojích z první světové války jsou mnohem kusejší, protože se přes východní Karpaty poměrně rychle převalila fronta do Laboreckého sedla (odtud jsme nakonec náš výlet zahájili) a zase zpět do Polska. A i delší pohled do historie popisuje, že tyto oblasti byly vždy hraničními, podléhajícími častým změnám vrchnosti. V době existence velkého Rakouska byla tato oblast označována jako Bukovina (buky, které jsme na našem výletě viděli skutečně asi nemají na teritoriu bývalého Československa obdobu svojí mohutností) a později se stala součástí Zalitavska.

B - sehnání turistické výbavy
Tato část příprav byla velmi humornou především pro naše zkušenější kamarády. Protože jsme vyrazili tři a dva z nás se za kované turisty nepovažují, navštívili jsme doporučovanou turistickou prodejnu. Oba jsme vystupovali především jako kancelářské krysy (když do takové prodejny přijdete v obleku a ptáte se slečny prodavačky co si myslí o tom nebo o tom, tak nakonec koupíte něco velmi drahého, co vlastně vůbec nepotřebujete), pořídili spoustu barevných a drahých doplňků a až v opuštěném lese zjišťovali, co nám vlastně chybí. Nicméně, hlavní věci jsme měli. Ten nejzkušenější z nás dostal za úkol pořídit proviant. Já jsem se vnitřně smířil s tím, že budeme týden jíst instantní polévky, ale chyba lávky. Po vystoupení z auta v Laboreckém sedle se objevilo velké překvapení - nejdřív velmi pozitivní, protože místo instantních dobrot jsme v nákupním košíku objevili pražskou šunku, tresčí játra, maďarský uherák, vařené fazole a další dobroty, následovalo vystřízlivění, když jsme si uvědomili, že to všechno, včetně minimálně deseti litrů vody poneseme na zádech.

C - studium současného stavu
Tuto část jsme omezili na informace z turistických příruček a věděli tedy, že z větších zvířat se v oblasti běžně vyskytuje medvěd, jedno stádo zubrů, spousta jelenů, vlci a občas i nějaký los. Zároveň jsme měli teoretickou přípravu na setkání s medvědem - když potkáte grizzlyho (medvěd brtník je blízký příbuzný) tak se vrhněte na  zem, na sebe batoh a přestaňte se hýbat. Pokud budete mít štěstí, tak vás medvěd pouze zasype listím a nechá na pokoji. V amerických doporučeních je ještě rada, jak se chovat, když potkáte Barribala - vždycky fight-back, tzn. opětujte útok. Tento druh medvěda se v Karpatech naštěstí nevyskytuje.


Den 1.
Po zjištění základních výše uvedených informací jsme se cítili vybaveni a vyrazili. Po krátkém přespání v Košicích (na místních vysokoškolských kolejích probíhala právě svatba a přesto, že jsme usínali okolo třetí ráno, tak hudba hrála tak hlasitě, že jsme bylo skutečně krátké) jsme v neděli dopoledne dorazili do Laboreckého sedla plni očekávání. Rozdělili jsme proviant (mimochodem, po třech dnech chůze nám více než polovina zbyla, takže na příště jsme si vytvořili interní benchmark study, kolik toho vlastně potřebujeme v takovémto terénu) a vyrazili. Prvních pár kroků byla nádhera. Ušli jsme snad 300 metrů a kolem nás se v neporušené krajině objevovali nádherné hřiby a svítilo slunce. Hřiby jsme vzali s sebou a pokračovali. Zpočátku nadsazené množství jídla se ukázalo jako výhodné, protože jsme mohli vybrat, jestli budeme mít čerstvé hříbky s tresčími játrky, francouzskou polévkou nebo dušené s pražskou šunkou.

Cesta se však náhle změnila v hluboké bláto, které se nedalo jednoduše obejít a my byli nuceni zacházet stále hlouběji do okolního lesa. To se nám nakonec vymstilo, protože jsme sešli z hraniční čáry a omylem směřovali do Polského vnitrozemí. Nakonec jsme se díky kombinaci mapy, buzoly a GPS dostali zpět na hranici, boty po kotníky od bláta a dál to šlo už lépe.

První oběd jsme měli kousek na Lupkowským průsmykem (po námi byl tunel s železniční tratí mezi Polskem s Slovenskem) a okusili některé z místních lahůdek. Zároveň jsme se domluvili, že i v divočině musíme dodržovat základní civilizační návyky a ustanovili pravidlo five o'clock tea, tj. vždy v 1700 byla naplánovaná zastávka, zelený čaj (připravovaný maximálně na 90 stupňů Celsia) a máslové sušenky.

Na prvním obědě jsme si začali uvědomovat, že cíle prvního dne cesty asi nedosáhneme díky zdržení na Polské straně, ale někteří tomu stále ještě nevěřili. Zbytek cesty už probíhal v krásných hlubokých bukových lesích, kdy jsme šli většinou po velmi ostrém hřebenu, přičemž na jednu stranu byl sráz do Polska a na druhou stranu sráz na Slovensko. Po obou stranách byly stále velmi dobře patrné pozůstatky války - zákopy a občas nějaká ta polní lopatka nebo dělostřelecký granát.

Okolo 1930 se začalo stmívat a my se dohodli, že půjdeme maximálně do osmé večer a pokud nenarazíme na plánovaný cíl, tak se vrátíme na nejbližší možnou louku. To se také stalo a mi ulehli uprostřed přírody na louku, z batohu vyndali uherák (jeden z nás měl teorii, že když přijde medvěd, tak si vezme uherák a nás nechá napokoji, nicméně tato teorii by pravděpodobně nezafungovala, protože druhý z nás měl další uherák stále v batohu ve stanu. Zvuky nočního lesa, který loučku obklopoval asociovali všechno možné, ale únavou z pochodu jsme nakonec rychle usnuli.

Den 2
Ráno jsme se s východem slunce rychle sbalili, protože docházela voda a spěchali do původně plánovaného místa na spaní s názvem Balnica (http://www.bieszczady.pl/hosting/balnica/). Místo, které vzniklo původně jako obydlí pro zaměstnance dráhy, který v měl za úkol čistit výhybky. Dnes se zajíždí pouze úzkokolejka z Polska, určená pro turisty, ale pravidelná doprava je zrušena.

V Balnici byl obchod (skutečně nám prodali vodu a pivo) a možnost si na trávě odpočinout. Poprvé za 24 hodin jsme také uviděli jiné lidi. Po ďábelských fazolích a vydatném odpočinku jsme se vydali na další cestu s vidinou cíle v Ruském Sedle. Ruské sedlo bylo jedním z nejvíce opevněných míst karpatské fronty a po příchodu na místo jsme skutečně našli hluboké zákopy evidentně určené pro dělostřelecké baterie. Kromě toho Ruské sedlo (http://cs.wikipedia.org/wiki/Ruské_sedlo) obsahovalo i jedno pozitivní překvapení. Poprvé  jsme narazili na asfaltovou silnici (podle mapy jsme dokonce čekali automobilový přechod SK-PL, ale to se nepotvrdilo, jako ostatně spousta jiných předpokladů (npř. velká část cesty je značena jako vhodná pro běžky, nicméně na běžkách si skutečně překonávání kmenů a potoků moc představit neumím). Překvapení nakonec nespočívalo ani tak v asfaltce, ale v Polské vesničce Roztoki Górne (http://en.wikipedia.org/wiki/Roztoki_Górne), kde byl kemp, voda a dokonce studené pivo. Na ohořelé tabulce byl dokonce nápis, že zde kdysi přenocoval Karol Wojtyla, takže jsme spali v prvotřídní společnosti. Ráno sbalit a opět na vrchol.

Den 3
Tento den byl z hlediska výhledů nejkrásnější, protože jsme se dostali už nad 1000 m.n.m. a postupně mizely stromy, které byly nahrazovány hustými porosty borůvek na horských loukách. Moučník k obědu spočíval pouze v tom, lehnout si do borůvčí a trhat. Výhledy na všechny strany (tj. SK, PL i UKR) byly velmi podobné - lesy, lesy a lesy.

Nejvyšší bod našeho pochodu byl 1200 m.n.m. Tady odpoledne uvařili poslední čaj o páté a vyrazili k sestupu. Sestup trval cca 5 hodin a první dvě hodiny jsme šli téměř neprostupným pralesem (skutečně jeden z nás sešel z cesty a chvíli jsme se hledali). Cílová vesnice - Nová sedlica (http://www.novasedlica.ocu.sk/sk/), leží asi 400 m.n.m. takže jsme museli překonat 800 převýšení a opět se potvrdilo, že sestup je mnohem komplikovanější, než výstup.

Když jsme následně čekali pod hvězdnou oblohou na odvoz a sledovali Perseidy (http://cs.wikipedia.org/wiki/Perseidy), dokonce jsme zhasli i naše čelovky a užívali si poslední chvilky téměř dokonalé samoty (almost perfect solitude....).